Obsah

Základní informace
Odkazy
Informace o lince S70
Kam na výlet s linkou S70
Fotogalerie

Základní informace  

Odkazy 

Zastávkový jízdní řád.

Kartičkový jízdní řád.

Schéma linek S.

Informace o lince S70 

Linka S70 v Berouně navazuje na linku S7. Jedná se o osobní vlaky jedoucí zpravidla v trase Beroun – Plzeň. Označení S70 nese od 11. prosince 2011. Do Pražské integrované dopravy jsou zařazeny kromě Berouna pouze dvě následující zastávky ležící na území města Králův Dvůr.

Linka S70 je vedena po trati bývalé České západní dráhy spojující Prahu s Plzní a bavorskou hranicí u Fürthu. Vývoj této železniční společnosti je blíže popsán u linky S7. Můžeme si povšimnout dlouhé historie železnice na Berounsku, které lze bez váhání označit za jednu z kolébek drah v Čechách. Již v roce 1817 byla uvedena do provozu gravitační závodní železnice pro přepravu železné rudy z dolu na Krušné hoře do moderních železáren v Novém Jáchymově. Nepřekvapí proto, že již v tomto období vznikaly první projekty na výstavbu železnic v okolí vedených především údolím Berounky. Žádný z nich nebyl realizován a později zahájená stavba (nedokončené) koněspřežné železnice z Prahy do Plzně Berounsko míjela. Varianta vedení trati mezi Berounem a Plzní mimo údolí řeky Berounky se objevila poprvé v roce 1850 v návrhu inženýra Karla Brantla, který směřoval trasu přes Králův Dvůr, Zdice, Hořovice a Rokycany do Plzně. V Chrástu se měla připojit trať uhelné dráhy připojující k železniční síti radnický uhelný revír. Když byl v listopadu 1854 vyhlášen rozsáhlý železniční program, nechyběla v něm ani trať z Prahy přes Plzeň k bavorským hranicím.

V dalších letech se řešila podoba výsledné trasy dráhy. Obtížné bylo rozhodování tam, kde se střetly zájmy přilehlých soupeřících obcí snažících se co nejvíce přiblížit trasu dráhy k vlastnímu území. Takto se dělo např. v případě Hořovic a Žebráku. Zvolena byla dražší varianta přes Hořovice, neboť toto město spolu okolními obcemi a podniky slibovalo záruku daleko větších objemů přeprav (především uhlí pro železárny v Komárově). Původně uvažovaná trasa přes zemědělský Žebrák byla opuštěna a teprve o 30 let později byla alespoň zřízena zastávka u Praskoles, kterou mohli obyvatelé blízkého Žebráku používat. Stavba trati z Prahy do Plzně započala v říjnu 1860 a prováděla ji stavební firma bratří Kleinů a Vojtěcha Lanny. Slavnostní zahájení provozu proběhlo 14. července 1862.

Zřejmě nejdůležitější novinkou v půl druhého století dlouhé historii trati mezi Berounem a Hořovicemi se stala její elektrizace. Ta byla připravována již ve dvacátých letech 20. století, kdy se trať z Prahy do Plzně měla stát pilotním projektem elektrizované trati mezi Prahou a Plzní. Ze záměru se podařilo realizovat pouze elektrizaci centrální části pražského uzlu. Definitivně naději na zřízení trakčního vedení zmařila druhá světová válka. Po ní se již socialistická republika orientovala prioritně na elektrizaci tratí směřujících do bratrského Sovětského svazu nebo na úseky, po nichž byla prováděna přeprava hnědého uhlí ze severních Čech. Zatímco úsek z Prahy do Berouna byl elektrizován v roce 1973, zbývající část z Berouna do Plzně si musela počkat na realizaci ještě déle.

Mezitím se změnil náhled odborníků na způsob prováděné elektrizace. Zatímco po druhé světové válce začala být používána v Československu stejnosměrná napájecí soustava o napětí 3 kV, takřka souběžně po vzoru jiných zemí (zejména Francie) začaly vznikat úvahy o možnosti využití střídavého proudu o napětí 25 kV a s běžným kmitočtem 50 Hz. Nejdůležitějším argumentem pro tento napájecí systém byla jednoduchost napájení bez nutnosti budovat trakční měnírny. Lákavá byla představa jednoduchého trolejového vedení, které přenášelo díky vysokému napětí relativně malé trakční proudy. Tyto skutečnosti byly spojovány s významným snížením investičních i provozních nákladů na pevná trakční zařízení. Méně již byly vzaty do úvahy negativní stránky týkající se především konstrukce vozidel, která bylo zapotřebí vybavit transformátorem a usměrňovačem. Bylo rozhodnuto vybudovat v blízkosti Plzně zkušební trať, kde měly být získány poznatky a zkušenosti, a následně střídavou soustavou elektrizovat trať Kolín – Havlíčkův Brod – Brno – Bratislava - Štúrovo. Zkušební úsek mezi Plzní-Koterovem a Blovicemi byl uveden do provozu v září 1961 a do roku 1968 byla postupně elektrizována celá trať Plzeň – České Budějovice. Mezitím byla v letech 1962 – 1967 elektrizována trať z Kolína až do Bratislavy. Pro styk obou soustav byla zvolena stanice Kutná Hora, kde docházelo za pomoci motorové lokomotivy k přepřahům elektrických lokomotiv obou soustav.

Vzápětí vyvstal druhý problém současné existence dvou napájecích souprav, a to provozní obtížnost řešení s takto koncipovanou stykovou soustavou. Po dlouhých diskusích, kdy byla zvažována přestavba na jednu napájecí soustavu, bylo rozhodnuto na základě doporučení Sovětského svazu pokračovat v elektrizaci přednostně střídavou soustavou, která měla být aplikována v dosud neelektrizované jižní polovině Československa. Naopak v severní polovině státu měla zůstat v provozu stejnosměrná napájecí soustava. Pro styk obou soustav bylo preferováno využití dvousystémových elektrických lokomotiv. První z nich byly nasazeny do provozu v roce 1975. Náběh jejich výroby byl však pomalý, a tak elektrizace tratí propojujících obě napájecí soustavy byla pozdržena.

Trať mezi Berounem a Plzní se dostala na řadu teprve v osmdesátých letech 20. století. Elektrický provoz se podařilo zahájit 5. června 1987. Stykové místo obou soustav je možná poněkud nevhodně situováno do blízkosti zastávky Králův Dvůr, což znemožňuje provoz vlaků příměstské dopravy vedených stejnosměrnými elektrickými jednotkami z Prahy do Zdic, popř. Hořovic. V nákladní dopravě by přemístění stykového místa do vrcholového bodu trati u Kařezu zjednodušilo postrkovou službu.

Bohužel toto uspořádání trakčních soustav bylo zachováno i při modernizaci trati prováděné v rámci výstavby III. tranzitního železničního koridoru. Optimalizace trati mezi Berounem, Hořovicemi a Zbirohem byla prováděna v letech 2009 – 2012. Přitom byla zastávka Králův Dvůr-Popovice přemístěna o cca 200 metrů. Zcela opuštěna byla původní železniční stanice Zbiroh. Od 28. dubna 2012 vlaky náhradou zastavují ve zcela nové zastávce Kařez. Modernizace tohoto traťového úseku začínala až krátce za zastávkou Králův Dvůr, úsek mezi Berounem a Královým Dvorem na modernizaci ještě čeká. Měla by být provedena nejpozději do roku 2015.

Kam na výlet s linkou S70 

Turistické značky vycházející z náměstí v Berouně, přesněji z blízkosti kostela, jsou popsané u několika linek, které se na berounském nádraží spojují. Modrá značka směřuje z náměstí okolo domu s vyznačenými nejvyššími vodními stavy při povodních 1872 a 2002 k žel. st. Beroun (1 km) a dále přes Liteň (12 km, linka S76) a Svinaře (15 km) se zahradní důlní železnicí Svinaře do Řevnic (24 km, linka S7) a Dobřichovic (34 km, linka S7), podrobněji je popsaná u posledních dvou zmíněných míst. Opačným směrem vede modrá přes lokalitu Lhotka u Berouna (5 km) a Chrustenice (9 km) s expozicí na místě bývalé šachty do Loděnice (11 km) a k odbočce k žel. st. Loděnice (11 km, linka S6), odkud je její trasa popsaná podrobněji. Třetí modrá značka spojuje berounské náměstí okolo kaple U Studánky (2 km) na severním okraji města lesním úsekem přes vyhlídku a okolo rozhledny na Dědu s rozcestím pod Dědem (5 km).

Červená značka okolo žel. st. Beroun (1 km) pokračuje jako Cesta Vojty Náprstka přes Sv. Jana pod Skalou (6 km) k hradu Karlštejn (14 km) a dále přes Mořinku (20 km), Karlík (22 km) a Vonoklasy (24 km) vede k lávce do Radotína (32 km, asi 300 metrů k žel. st. s linkou S7) a přes žel. st. Praha-Zbraslav (36 km, linky S8 a S80). Její trasa je podrobněji popsána u žel. st. Praha-Radotín. Levobřežní červená značka směřuje do Železné (7 km) a Chyňavy (10 km) a okolo odbočky ke zřícenině Jenčova (21 km) k žel. st. Zbečno (29 km), odkud je popsaná podrobněji. Pravobřežní červená značka vede přes městskou část Zdejcinu (5 km), zástavbu Stradonic (7 km) a Nižbor (9 km, asi 600 metrů k žel. st. a lince S75 – mimo PID) a dále lesními úseky přes rozcestí Dlouhý hřeben (21 km) do Roztok (25 km, asi 500 metrů k žel. st. a lince S75 – mimo PID) a přes Nezabudice (30 km) se sezónním přívozem k pamětní síni Oty Pavla pokračuje proti proudu Berounky. Její části jsou podrobněji popsané od stanic Nižbor a Roztoky.

Čtvrtá červená značka se liší od trasy popisované pravobřežní červené v úseku od severního okraje Berouna (1 km), odkud pokračuje přes rozcestí Brdatka (2 km) a rozcestí pod vrcholem Dědu (5 km) na Hudlice (11 km), Nový Jáchymov (14 km) a lovecký Leontýnský zámek (20 km) až na rozcestí Dlouhý hřeben, kde se spojuje s pravobřežní červenou.

Zelená značka vede z berounského náměstí okolo železniční stanice Beroun (1 km) a přes městské části Zavadilku (2 km) a Jarov (3 km) a podél vodní nádrže Suchomasty k Havlíčkovu mlýnu na Suchomastském potoce, kde končí (7 km) u žluté značky a naučné stezky Koukolova hora – Kotýz.

Žlutá značka nevychází z náměstí, ale spojuje místa na severním okraji města s přilehlými lesy a je téměř 3 kilometry dlouhá. Začíná na rozcestí tří červených a přes rozcestí Brdatka směřuje ke kapli U studánky. V části její trasy vede asi 3 km dlouhá okružní naučná stezka Brdatka – Talichovo údolí, seznamující kromě vztahu Václava Talicha k této lokalitě s místní geologií, ptactvem, drobnými živočichy, nejrůznější flórou i významem přírody pro člověka.

Po neznačené trase je možné se vydat z náměstí blízkou Plzeňskou branou, a na opačné straně hlavní silnice za zastávkou autobusů cestou vpravo do vrchu na Městskou horu s rozhlednou a medvědáriem (asi 800 metrů). Medvěd k Berounu patří a z městského znaku se dostal se i do názvu zdejšího hokejového klubu a pivovaru, nejmladší jsou však trojčata živých medvědů, Matěj, Vojta a Kuba, kteří si zahráli v seriálu večerníčků.

Za seřaďovacím nádražím v Berouně vede železniční trať mezi průmyslovými areály původních královédvorských cementáren a králodvorských železáren, v nichž je ještě možné spatřit nejeden pozůstatek staré industriální architektury.

U železniční stanice Králův Dvůr začíná zelená značka, která za mostem přes Litavku sleduje Dibří potok do lokality Zahořany (2 km), odkud stoupá na vrchol Dědu s rozhlednou (5 km) a pokračuje přes rozcestí (5 km) pod Dědem do berounské městské části Zdejcina (7 km).

Od železniční zastávky Králův Dvůr-Popovice vede žlutá značka na rozcestí pod Koukolovou horou (1 km), odkud je možné přes její vrchol dojít po zelené do osady Slavíky (2 km) na asi kilometr vzdálený začátek naučné stezky Koukolova hora – Kotýz, zaměřené na vápencové skály od vzniku přes cenné stopy dávného života a vytváření jeskyní až po současné využívání kamene a na život rostlin i drobných živočichů v tomto prostředí. Žlutá v dalším úseku sleduje naučnou stezku okolo Havlíčkova mlýna (5 km) na Suchomastském potoce, jeskyně Aksamitova brána (6 km) a odbočky k jeskyni Jelínkův most (7 km). Žlutá tak přechází z národní přírodní památky Kotýz do NPP Zlatý kůň a u Koněpruských jeskyní (8 km) se setkává s naučnou stezkou Zlatý kůň, seznamující kromě středověkého penězokazectví také s historií a vizí těžby kamene, významem pastvy ovcí a koz či postupným zarůstáním lomů různými dřevinami. Za lokalitou Tobolka (11 km) žlutá vstupuje do národní přírodní rezervace Koda a přes rozcestí Koda a Pramen (13 km) sestupuje do údolí Berounky k žel. zast. Srbsko (15 km, linka S7). Za mostem přes řeku se větví na směr přes Hostim (19 km) do Sv. Jana pod Skalou (21 km) a směrem ke Kubrychtově boudě (18 km), kde končí u červené značky od Berouna na Karlštejn (22 km ke hradu, 24 km na nádraží k lince S7) a do Prahy (37 km do Radotína).

U železniční stanice Zdice začínají tři turistické značky. Zelená značka vede přes osadu Slavíky a vrchol Koukolovy hory i s odbočkou k vyhlídce na rozcestí pod Koukolovou horou. U osady Slavíky začíná již zmíněná naučná stezka Koukolova hora – Kotýz. Také červená značka zprvu směřuje východním směrem, potom pokračuje přes zástavbu Lounína (3 km), Málkov (5 km) a zástavbu Želkovic (7 km) k Šemíkovu hrobu do Neumětel (11 km). Modrá značka, která přechází přes trať i dálnici, spojuje nádraží ve Zdicích přes Knížkovice (4 km), rozcestí pod Vraní skálou (7 km) se stejnojmennou přírodní památkou a Svatou (9 km) s Hudlicemi (12 km), rodištěm Josefa Jungmanna, který zde má pomník i muzeum. Na jižním okraji obce značka vede okolo Hudlické skály (487 m.n.m.) s vyhlídkou do okolí.

Po neznačené trase se můžeme vydat podchodem pod kolejištěm, od východu rampy nejkratší cestou k asfaltce podél dálnice a směrem k Plzni až k přístupu na lávku přes dálnici. Proti ní je bývalá vrátnice depa, kterou projdeme k rotundě výtopny Zdice (asi 800 metrů od staniční budovy), v níž sídlí Muzeum železniční a silniční historické techniky.

Od žel. zast. Praskolesy vede modrá značka přes Chlustinu (2 km), za Žebrákem (4 km) vstupuje do CHKO Kokořínsko, a pokračuje na rozcestí Pod Točníkem (6 km). Červená značka odtud směřuje na zřícenu hradu Žebrák (7 km) nebo na hrad Točník (6 km). Opačným směrem modrá míří přes Otmíče (2 km) k žel. st. do Lochovic (6 km).

Žel. st. Hořovice spojuje 1 kilometr dlouhá modrá značka s kostelem na Palackého náměstí na opačné straně údolí Červeného potoka, u něhož je východiště cest. Zelená značka odtud vede přes Tihavu (4 km) a Netolice (6 km) k žel. st. Lochovice (9 km). Opačným směrem zelená směřuje přes hořovické autobusové nádraží na náměstí Boženy Němcové (2 km) a přes rozcestí s modrou u Krejcárků (5 km), lokalitu Mrtník (8 km) a po hrázi rybníka Záskalská, okrajem Chaloupek (9 km), zástavbou Kvaně (12 km) a Svaté Dobrotivé (14 km) do obcí Těně (18 km) a Strašice (22 km). Zde je možné navštívit Muzeum dopravy, zaměřené na západní Čechy (Plzeňský a Karlovarský kraj), které je umístěné na konci bývalých kasáren asi 900 metrů od rozcestí Strašice rozc. (obecního úřadu) ulicí směrem na JV. Značka pokračuje ze Strašic dlouhým lesním úsekem a přes Kamenný Újezd (34 km) k žel. st. Rokycany (38 km, na trati mezi Hořovicemi a Plzní). Červená značka z hořovického náměstí (1 km) vede přes Rpety (4 km) na rozcestí Lhotka (9 km), kde se červená dělí k žel. st. Lochovice (11 km) nebo jižním směrem pouze lesními úseky přes Plešivec (13 km, 653 m.n.m.) s vyhlídkami do kraje a přes Plešivecké sedlo (14 km), z něhož lze výlet zkrátit po zelené k žel. zast. Rejkovice (16 km). Po červené se dá pokračovat přes rozcestí Křižatky (16 km), odkud lze sejít po zelené k žel. st. Jince (20 km) nebo do téhož místa pokračovat přes rozcestí Komorsko (hlavní brdská hřebenovka na Zbraslav) a Čenkov po červené (22 km). Opačným směrem míří z hořovického náměstí (1 km) přes Újezd (7 km) a okolo Kařezských rybníků, které jsou přírodní památkou, k žel. st. Kařízek (15 km, na trati mezi Hořovicemi a Rokycany). Značka vede nedaleko Štěpánského rybníka, největšího na Rokycansku, a využívaného k letním i zimním sportům, a přírodní památky Štěpánský rybník, ceněné pro nálezy otisků fauny ve zkamenělinách. Při nedávných úpravách oblouků železniční trati se v těchto místech při záchranném archeologickém průzkumu našla asi dva a půl tisíce let stará sekyrka dávného bojovníka. Červená pokračuje podchodem u žel. zast. Mýto (19 km, na trati mezi Hořovicemi a Rokycany) a dále lesem přírodním parkem Trhoň do Strašic na rozcestí u autobusové zastávky U Libuše (24 km). Hlavní ulicí přímo a od křižovatky u radnice mírně vlevo (JV směrem) můžeme pokračovat asi 1200 metrů ke zdejšímu Muzeu dopravy v nejvyšším místě bývalých kasáren.

Fotogalerie 

Linka S70

Autor: ROPID

Popis: Beroun

Linka S70

Autor: ROPID

Popis: Beroun - rozhledna Děd

Linka S70

Autor: ROPID

Popis: Beroun - rozhledna Městská hora

Linka S70

Autor: ROPID

Popis: Hořovice - zámek

Linka S70

Autor: ROPID

Popis: Králův Dvůr - Popovice - koupaliště

Linka S70

Autor: ROPID

Popis: Zdice - nádraží